Nebuďme sami sebou, buďme zodpovědní.

15. září 2018 v 0:17
Dlouho jsem přemýšlela, jaký téma vlastně zvolit pro historicky první článek na tomhle blogu. A výběr to nebyl vůbec jednoduchej, protože se mi toho teď hlavou honí fakt hodně.

Nicméně. (A teď už vim, že tohle téma je ještě o mnoho víc obsáhlejší, než jsem si vůbec myslela, takže pak napíšu pokračování, ale to vás teď stejně nejspíš moc nezajímá - popojedem.)

V záchvatu "potřebuju velkou změnu", kterej zpravidla obvykle utišuju novejma kérkama nebo vlasama, jsem začala googlit (opět, tradice již od roku 2014) "shaving my hair" obsah na youtube. Samozřejmě, že mě doteď svrbí ruce a mám sto chutí to jít udělat klidně nahned.
Jenomže:
za a) jsem poměrně nedávno konečně dosáhla stříbrnejch vlasů; za b) (a teď se dostáváme k tématu článku) cítím se limitovaná požadavky od společnosti.

Problém pravěký, který se táhne mým životem snad už od momentu, kdy jsem si začala nějak utvářet vlastní osobnost.
Líbí se mi spíš alternativní styly. Long story short: barevný vlasy, kérky, piercingy a soft goth/grunge/hipster oblečení. Tetování si sice nechávám dělat už od patnácti let, ale to je taky dost snadno maskovatelná součást celýho tohohle stylu.

V naší společnosti, jakkoliv moc se tváříme tolerantně a vyspěle, se prosím pěkně ve 21. století ještě stále drží jakési stigma v podobě "alternativní styl = fetka" - tak to zkrátka je. Na střední škole byl můj styl nežádoucí kvuli praxím (" No ale Marie, to je přece nereprezentativní!" jakoby snad někoho z těch, kterým jsem na praxi milostivě ze snídaní sebrala použitej talíř, měl mít infarkt že vypadám trochu jinak), takže co se oblečení týče, tak v civilu jsem se mohla vyřádit, ale asi je všem jasný, že to je podobný jako jíst ráno cornflakes bez mlíka, jogurtu nebo čehokoliv. Nasytíte se, ale neni to tak uplně ono.

No a stejný to bylo se mnou. Hned po škole jsem šla pracovat - opět do prostředí, kde tyhle věci nebyly moc košér, protože jsem byla v přímým kontaktu s lidmi, směňovala jsem valuty a musela jsem působit reprezentativně. Level tolerance se teda sice posunul z absolutního tabu obličejových pirecingů do fáze, že jsem mohla mít píchnutej nostril, ale stejně to prostě nebylo uplně ono.
Když jsem podala výpověď a začala jsem shánět novou práci, nostril šel samozřejmě ven, protože jsem se poohlížela po práci spíš v kanceláři, takže jsem absolvovala několik rádoby fancy a těžce formálních pohovorů - neúspěšně, takže můj nostril mohl klidně zůstat tam kde byl.

V současný době mám super místo, v super firmě, ale přesto jsem v přímým kontaktu s klientama, jezdím na obchodní schůzky a stále cítím ten tlak.
Tu ZODPOVĚDNOST.
Zodpovědnost za to, jak vypadám, ačkoliv bych tak či tak nevypadala jakobych se právě odvalila z punk rockovýho koncertu na obchodní jednání. Zodpovědnost za to, že kdybych přišla na schůzku s oholenou hlavou, tak nebudu dostatečně reprezentativní. Zodpovědnost za to, že to, kým skutečně jsem, by mohlo mít vliv na podepsání smlouvy, ačkoliv to, co k podpisu vede je především prezentace naší společnosti, moje výřečnost a v neposlední řadě produkt naší firmy jako takovej.
(Nutno dodat, že se tu nebavím o nějakým fakt hard sh!t stylu, kterej by křičel už na sto honů, jo. Celá moje představa se odjakživa zakládala na maximálně třech piercinzích obličeje a největší bizárek pro naši společnost by byly zkrátka a dobře jenom ty vlasy. Ať už barevný, nebo oholený.)

Takže... na čem vlastně záleží a proč tohle stigma stále vyživujeme, když ve výsledku by vzhled neměl mít na tohle vliv? Proč žijeme v "self love" době, která nám ale přesto dává celkem striktní podmínky v jakým oboru bychom jak měli vypadat?
Oholená hlava přece nutně neznamená, že nebudu hezky namalovaná, v šatech a že budu říkat při představování chodu naší společnosti jiná slova.

Upřímně - jsem z tohohle věčnýho popírání sebe sama unavená. A jo - mohla bych změnit práci a jít dělat do oboru, kde je to jedno. Jenomže v dnešní době to zkrátka znamená dělat práci, která - co si budem - není tak uplně dreamjob. Bavím se tu o možnostech jako je infolinka/telefonní operátor, obsluha v mekáči nebo v obchodě s oblečením a podobný epesní věci, kterýma si projde každej, ale chce z nich zpravidla po půl roce zdrhnout, protože to prostě není perspektivní práce.

Další možnost která se mi nabízí, je dělat konečně něco umělecky zaměřenýho, ale tím právě nahlodávám téma druhýho článku, kterej napíšu brzy, protože moje frustrace je v tomhle směru už fakt velká.

Závěrem?
Tahle problematika se může leckomu zdát banální, ale mně teda rozhodně ne. Ještě bych to pochopila u vrcholovejch manažerů z obřích korporátů, ale ROZHODNĚ to nechápu na normálním, lidským trhu.
A navíc, v konečný fázi, jsem všichni jenom lidi, všichni stejně posraný, že bysme o to svoje místo mohli přijít, všichni stejně nejistý, jestli věci říkáme správně a se všema těma obavama mizí naše autenticita.

Smutný...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Platan Platan | E-mail | Web | 16. září 2018 v 12:28 | Reagovat

Spoločnosť ako taká požiadavky nemá, majú ich len jednotlivci a veľa z nich ich má podobné. Ale to je také pseudofilozofovanie. V takýchto prípadoch sú dve cesty. Buď počkáš kým sa ľudia umúdria alebo budeš tak dobrá, že Ti budú musieť Tvoje voľby tolerovať alebo dokonca žrať. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama